Vizioterapie – léčba smyslem (nikoli ekonomikou)

Neřeknu snad nic kontroverzního, když řeknu, že bez vize národ pustne, ztratí se, usne. Byť je to národ sebeúspěšnější. A vlastně jakákoli aktivita, včetně banálního nákupu v sámošce. Bez představy, co vlastně chcete, vám žádná sebevyškolenější prodavačka nepomůže. A když se sama od sebe pokusí spekulovat za vás, co byste asi tak mohli chtít, a co by vám tak mohlo chybět, začnete na ni řvát, ať vás nemoralizuje a nekecá vám do života.

Bez vize národ hyne / chátrá je dva a půl tisíce let starý text z Bible. "Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno – i sebe. Zarůstá pastvou jen pro oko" je zas současný text z písně, kterou bude znát snad každý. I úspěšná firma musí mít vizi, jak (s tím úspěchem) dál, jinak zaroste. A naopak i v těch nejtěžších situacích, kde je naděje jakkoliv nerealistická, přežívají ti, kdo si tu naději přesto naleznou. K tomuto empirickému závěru dochází i uznávaný myslitel Frankl, když uvažuje zkušenosti z nacistických vyhlazovacích táborů. A je to i překvapivý závěr – jeden by si také mohl myslet, že ti, kdo něčemu věří, kdo se drží nějaké zbytkové důstojnosti a morálních pravidel, budou trpět a padat jako první. A že naopak přežijí odevzdaní, se vším smířeni, a ničím nezklamatelní cynici. Zlomeného člověka není třeba lámat, zlomený a rezignovaný člověk bude konformní a poslechne kohokoli a v čemkoli. A tím si zvýší šance na přežití. Ale není tomu tak.

Později byla na úvahách V. Frankla založena celá škola psychoterapie – logoterapie, tedy léčba smyslem. A tak statisíce let podstupují maminky porodní bolesti – protože mají smysl. Muži se dobrovolně ženou do války, protože v boji vidí vyšší smysl než svůj život. Naopak lidé, co ztratí smysl, nemají mnohdy ani sílu vstát z postele. Proč také? Nemají žádné silné Proto!, nic je netáhne, k ničemu je to negravituje. A tak i pouhá gravitace váhy vlastního těla, ležícího bez námahy v posteli, je silnější než gravitace života.

Proto i tak "přízemní" hesla jako Trumpovo "pojďme udělat Ameriku opět velkou" dokáží vyhrát. Protože je v něm aktivita, návrat, cesta, příběh, zapojení i (nostalgická, retroaktivní) naděje – a především smysl. A ano, ten smysl nemusí být hned grandiózní, jako ukončit světový hlad nebo slibovat světový mír. Ale smysl to má. Aspoň pro mírnou většinu elektorátu, jak jsme viděli. Pamatuje si někdo na volební heslo Bidena a Harrisové?

Není to ani dobrým vzděláním, ani hlubokou kulturou, ani zdravou ekonomikou, a dokonce ani kvalitní novinařinou, čím se vede národ. Což jsme tak rychle zapomněli, že Německo i Itálie byly špičkově vzdělané i hluboce kulturní národy, s obrovskou tradicí filozofie a myšlení, než se nechaly svými vůdci svést vizí nacismu a fašismu. Řeknete, že za tu zlou volbu mohla jejich tehdejší ekonomická bída. Ale jak pak vysvětlit, že v USA a mnoha jiných zemích, kde byla ekonomická situace podobně bídná, k nacismu či fašismu nevedla?

A copak si my Češi nevzpomínáme, jak parádní vlády jsme volili v brzkých devadesátkách, kdy jsme stále ještě byli plni komunistického školství a nic jsme tehdy nevěděli o demokracii a občanské společnosti a naše nezávislá žurnalistika se teprve rodila?

Copak teď máme vlády lepší, po více než třiceti letech učení se demokracii jak na školách, tak v praxi? Po tolika letech ekonomického růstu a bohatnutí a svobodné kulturní tvorby máme dnes lepší vlády než tehdy? Tehdy jsme na vlády mohli být celkem mezinárodně hrdí, ať už byly jakékoli. Dnes volíme strany, ze kterých máme přinejlepším rozpaky. A jak vysvětlit poslední prezidentské volby v Polsku, kde zažili snad nejúžasnější hospodářský růst z celého regionu, a přesto zvolili jiný směr, i když vědí, že byl zdrojem jejich bohatnutí?

Zkrátka, tak "jednoduché" to není. I kdybychom měli Oxfordsko-Cambridgeské univerzity se špičkovým vzděláním, neuchránilo by nás to, stejně jako Brity, před Brexitem. A sebekvalitnější média veřejné služby s dlouhou tradicí a bohatým financováním – typu BBC a mezinárodně prémiový The Economist – na tom směru pohříchu nic nezměnila. Tím se nechce říct, že vzdělání, kultura, ekonomika či média nejsou veledůležité. Jsou. Ale důležitější je smysl, vize, naděje.

Role intelektuálů

A pokud naši politici na tuto vizi, čím vůbec chceme být, abdikovali, neznamená to ještě, že bychom se o nějakou naději, smysl a vizi měli vykašlat i my, občané. Naopak, taková vize, smysl i naděje se často narodí mimo politiku (a ta ji pak jen následuje a prakticky směřuje). Politik je spíše takový řidič autobusu, nebo ona prodavačka v sámošce, která něco nabízí či reklamě vykřikuje. To my si musíme říct, kam chceme a co chceme. Zkrátka jestli něco potřebujeme, tak je to vizioterapie. Nikoli léčba nemocného nebo chudého těla, ale ducha.