Čím naplnit ikonu Václava Havla? Havlem Aneb Vždyť je dost Havla pro všechny.

Knihovna Václava Havla dnes prochází krizí. Bylo by nedůstojné ji zlehčovat. Lidem, kteří ji budovali, patří úcta. Dárcům, kteří ji drželi při životě, patří uznání. Bez jejich práce, peněz a času by nebylo o čem se dnes přít.

Když někdo říká, že z Václava Havla nemá být značka, karikatura, kult, prodejní zboží ani mesiáš… s tím nelze než souhlasit. Havel skutečně nebyl jedno z toho a už určitě nebyl svatý. Byl mnohem zajímavější: člověk pochybnosti, ironie, dramatu, trapnosti, odvahy, chyb, víry a odpovědnosti.

Právě proto nesmí být zmenšen ani v opačném směru: na vitrínu.

U nás - i ve světě - se do jisté míry ikonou stal. A teď jde o to, co s tím. Do knihovny jsem nastupoval s tím, že nejlepší by bylo tuto ikonu naplnit. Čím? Havlem.

Každá společnost má sklon své nejneklidnější postavy po smrti uklidit. Nejprve je obdivuje, potom slaví, potom cituje, potom mumifikuje. Nakonec z nich zůstane portrét, výroční věnec a několik vět, které se opakují tak často, až přestanou znamenat. To je zvláštní druh druhé smrti. Člověk nezmizí z kalendáře, ale zmizí ze života.

Ikona bez obsahu je kýč

Otázka proto nezní, zda se smí Havel aktualizovat. Otázka zní, zda se smí neaktualizovat. Co je větší neúcta: vzít ho vážně natolik, že ho vystavíme dnešku, nebo ho chránit před dneškem tak pečlivě, až z něj uděláme bezpečný historický předmět?

Ikona bez obsahu je kýč. Značka bez ducha je prázdná. Kult bez pochybnosti je nebezpečný. Jenže z toho neplyne, že se s Havlem nemá nic dělat. Plyne z toho pravý opak. Čím naplníme ikonu Václava Havla? Havlem.

Ne mnou. Ne žádným ředitelem. Ne žádnou správní radou. Ne žádným týmem. Ne žádným donorem. Ne sentimentem. Ne marketingem. Ne muzeálním tichem. Havlem samotným: jeho texty, jeho rozpory, jeho skepsí vůči velkým slovům, jeho smíchem, jeho Evropou, jeho odporem k dutému jazyku, jeho politikou svědomí. A na tom umožnit každému stavět své vlastní úvahy, jakkoli kontroverzní. Myšlení se posouvá jen věcnou kritikou.

Havel Revival

Berme to jako Havel revival. Nový začátek - šířeji, hravěji, ne tak vážně, světově, evropsky. Ukazuje, že potřebujeme širší základnu: finanční, generační, intelektuální i evropskou. Nejde tedy o spor mezi pietou a moderností. Pieta bez života je jen estetika smutku; modernost bez paměti je jen hluk. Skutečná věrnost spočívá v napětí mezi obojím. Archiv má zůstat archivem, přesný, odborný, trpělivý. Program má zůstat náročný, ne laciný. Ale zároveň se musí otevřít těm, kteří Havla nezažili, kteří neznají naše staré spory, naše zranění, naše zásluhy ani naše přátelství. Jinak budeme mluvit stále k sobě navzájem, stále dokonalejším jazykem stále menšího kruhu.

A zde je podle mne úkol nové etapy: ne udělat z Havla produkt, ale zabránit tomu, aby se z něj stala relikvie. Ne ho bagatelizovat, ale znovu ho zpřístupnit. Ne ubrat mu hloubku, ale ani hloubka nemusí být nesrozumitelná. Havel uměl být vážný i směšný, prezidentský i bezradný, duchovní i praktický, slavný i osamělý. A právě tímto bychom měli ikonu Havel, která je nám všem dána v dědictví, naplňovat. Havlem.

Pochopitelně nechci ani náznakem, aby kdokoli musel věřit mé - nebo jakékoli jiné - interpretaci Havla. Chraň Bůh! Ale chci, aby bylo možné znovu zpřístupnit jeho myšlení, jeho vlastní slova, hry, eseje, dopisy a diskutovat, co jiného to s každým dělá, koho u toho co napadá. Je dost Havla pro všechny. Napsal a udělal toho skutečně hodně.

A právě proto má nesporný smysl, aby Knihovna Václava Havla pokračovala. V novém hávu, s novým posláním do světa a s cílem: aby se Havel opět četl a na jeho myšlenky se navazovalo.

Ne jako vitrína. Ne jako obchodní ikona, značka bez obsahu. Ale naopak jako živé, otevřené, inspirativní, evropské místo, kde se bude s Havlem znovu myslet, nesouhlasit, hádat, hledat a riskovat.

Protože odkaz, který se bojí života, přestává být odkazem.

A Havel byl všechno, jen ne strach ze života a strach začínat znova.