TGM a Havel a kýč: Hřích našeho národa proti Duchu svatému

Minulé úterý jsme se v rámci večerů PhiloSophia Bohemica, ve kterých sledujeme vývoj českého ducha, dostali k Tomáši Garriguovi Masarykovi. Jeho úvahy o duchu českého národa, potom tolikrát opakované Havlem, jdou přímo k jádru věci.

"Umdlené duše"

V závěrečných kapitolách České otázky shrnuje Masaryk: "Naše charakterová neucelenost netkví pouze v nestálosti a nedůslednosti vůle, ale i rozumu… Tato nepevnost a neucelenost našeho charakteru netkví pouze v nedostatku pevné vůle a nestálosti citův, ale i ve zvláštní nepevnosti a nedůslednosti názorů." Náš problém není v tom, že se nezapálíme, ale že nejsme schopni politicky věci domyslet do konce. Jako bychom měli "umdlené duše". To je termín, který Masaryk používá v knize Moderní člověk a náboženství a popisuje jej takto: "'Jest Bůh? – To nevíme.' Je duše? – 'Nevíme.' Potrváme, nebo zemřeme? – 'Nevíme.' Má život nějaký účel? – 'Nevíme.' Proč žiju já? – 'Nevíme.' Žiju, existuju opravdu? – 'Nevíme.' – Co tedy víme? Lze nám vůbec něco věděti? – 'Nevíme.' – A toto soustavné 'nevíme' nazývá se vědou!"

"Hřích proti Duchu svatému"

V České otázce Masaryk pokračuje zžíravě: "Již naši otcové prohřešili se proti Duchu svatému: zastavili se na půli cesty a ty své bratry, kteří usilovali o důsledné provedení reformy, potlačili; za to v trest sami byli potlačeni a potlačen celý národ."

V evangeliích existuje jeden jediný hřích, který se neodpouští. Vražda, cizoložství i lež jsou všechny odpustitelné a jsou ničím ve srovnání s hříchem proti Duchu svatému. A o co jde? Mít ducha a zříci se ho. Mít zápal, náboj, misi, smysl – a nechat je v sobě umřít. Vidět světlo a odvrátit se a raději následovat tmu, ať už vede kamkoli. Ochutnat pravdu a víc ji nechtít. Zažít pravdu a lásku – a označit je za kýč.

My to začali – my měli oheň, ale zhasli jsme ho

Hned na první straně své stěžejní knihy Ideály humanitní shrnuje Masaryk klíčovou historickou roli našeho národa – v reformaci. Tím totiž celá moderní vědecko-technicko-ekonomická doba začala. "Reformací osvobozuje se částečně rozum, ustaluje se mravnost neasketická, vzniká hospodárnost a pracovitost; zároveň rozšířením znalosti čtení a speciálně Písma energie starozákonná se přejímá. K tomu renesancí a humanismem se hodí přejímání klasických ideálů životních, zejména římských politických ctností a uměleckého nazírání na svět a na život. Vyvíjí se dále věda a filosofie nová, osvobozující rozum úplně od dané autority církevní… Tak se idea humanitní vyvíjí a ztělesňuje v novodobém životě společenském." Až k dnešním dnům. My jsme byli duchovně napřed, my jsme celou Evropu zapálili duchem – a teď ani nevíme, čí jsme. Nebo jak moc jsme nikoli ekonomicky, ale duchovně pozadu.

Znovu-zrození ob-rození:

V podobném duchu mluvil Václav Havel ve svém prvním projevu. "Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit… Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme:

1. Si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet.

2. Naučili jsme se v nic nevěřit…

3. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti, anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů, poněkud směšné v éře počítačů a kosmických raket." K tomu není co dodat. Ani po třiceti sedmi letech.

Ježíš, nikoli Caesar

A možná toto je právě ten duch, který Evropě a Západu dlužíme. Havel svůj proslov ukončuje takto: "Náš první prezident napsal: Ježíš, nikoli Caesar. Navazoval tím na Chelčického i Komenského. Dnes tato idea v nás opět ožila. Troufám si říct, že snad dokonce máme možnost šířit ji dál a vnést tak do evropské i světové politiky nový prvek. Z naší země, budeme-li chtít, může už natrvalo vyzařovat láska, touha po porozumění, síla ducha a myšlenky. Toto záření může být přesně tím, co můžeme nabídnout jako náš osobitý příspěvek světové politice."

Mimochodem, o pravdě a lásce jako o praprincipu věcí nehovoří zdaleka jen Havel. Hovoří o nich zejména Ježíš. Ale nám možná blíže a výrazněji: také Masaryk, když zakládá náš stát. Nic to lépe nevystihuje než shrnutí Masarykova humanismu z pera Antonieho van den Belda: Láska a rozum. Kdo v tom slyší "pravdu a lásku", slyší zřejmě správně.

A kdo v tom vidí kýč, tomu již opravdu není pomoci.

Národní pokání

Vždy mne zajímalo, proč ani Masaryk, ani Havel nevyzvali k národnímu pokání. Možná proto, že u neodpustitelného hříchu nemá pokání smysl… I když? Na čtenou příští pátek.