Miluj nepřítele svého jako life hack pro bohatou a svobodnou společnost

Když jsem to slyšel poprvé, hrklo to ve mně. Na jednu stranu jsem si říkal, jak krásný ideál. Na stranu druhou jsem si říkal, jak nepraktická rada do života. Je to příliš naivní, příliš za vlasy přitažené, příliš sladké, až hloupé, nepraktické, nepraktické. Zkrátka příliš dobré dobro.

Příliš dobré dobro

Když jsem se tak toulal dějinami myšlenek etiky, začalo mě časem bavit hledat cosi jako "nejdobřejší dobro". Který systém nabízí největší, nejabsurdnější, nejvíc extrémní dobro. A nenašel jsem nikde dobřejší než: miluj své nepřátele. Miluj ty, co tě nenávidí, těm, co ti přejí zlo, přej dobro. Požehnej těm, co tě proklínají.

Dlouho jsem si to interpretoval tak, že ono zlo bude nejvíc bolet, když se mu oplatí dobrem. Že jej to dobro bude to zlo "pálit". Ať už na výčitkách svědomí, nebo tím, že jim to jednou dojde – a nebudou z toho moct spát a bude jim těžko podívat se do zrcadla. Ale to na zlo asi neplatí. Zlo se za hlavu asi nechytne, ani pod nejpádnějšími argumenty. Koneckonců tím, že zlu přeji pomstu ve formě výčitek svědomí, přeji zlu jisté zlo a bolest. Takže ani v tomto tento motiv neodpovídá: svým nepřátelům máme přát dobro, a ne zlo. Byť v této (léčivé?) podobě.

Také jsem to občas četl stoicky, spolu se Sókratem: je lepší zlo trpět než je páchat. Pokud je na mně pácháno zlo, já sám zlo nepáchám. Je lepší, když se zlo děje mně, než kdybych je sám dělal. V tomto smyslu krásně připomíná Marek Orko Vácha, že skutečným hororem holokaustu není to, že by člověk byl v roli pronásledovaných, ale to, že by byl na straně vykonavatelů. Tak to zřejmě je. Jenže to zas předpokládá nějakou posmrtnou soudní síň, kde mé dobro teprve bude doceněno a zlo potrestáno. I zde zlu tedy v posledku přeji zlo.

Tak je ten příkaz "miluj své nepřátele" absurdní, nebo smysluplný? Cíl zla je jasný: zničit veškeré dobro. Ale je cílem dobra zničit veškeré zlo? To už je otázka jiná. Složitější.

Nespočívá ten smysl "milování svých nepřátel" přece jen v něčem úplně jiném, než se zlu dříve či později co možná nejelegantněji pomstít?

Ekonomie 20–80 % lásky

Především: k tomu, aby člověk mohl milovat své nepřátele, musí nějaké mít. Smyslem toho přikázání není nemít nepřátele. Smyslem toho přikázání není žít život v míru a harmonii a mít kolem sebe samé přátele a žádné spory.

Co je motorem čtyř podstatných komponentů naší evropské společnosti? Co je motorem vědy, demokracie a tržní konkurence? Není to ono "milujte své nepřátele" v jakémsi mírně přízemnějším a praktičtějším provedení?

Začneme vědou. Copak není motorem vědy právě to, že i nejslabší, nejchudší, nejméně zkušený či vzdělaný člověk může oponovat těm nejsilnějším, nejbohatším a nejzkušenějším či nejvzdělanějším? Síla vědy spočívá v tom, že i mladý úředníček Einstein se dokázal postavit Newtonově teorii. Neměl ani politickou, ani mediální podporu, nepocházel z bohaté rodiny, neměl vlivné přátele a nestála za ním žádná prestižní instituce, nebyl členem žádné univerzity. Věda vyhledává nepřátele. Věda miluje kritiku. Věda miluje nepřátele. A tím, pouze tím se posouvá kupředu. Každý z vás, kdo psal diplomovou práci, ví, že mu komise zejména přidělí oponenty, protivníky, de facto nepřátele. Jejich role je jediná: nenechat na vás nit suchou. Kritizovat vás ze všech úhlů, napadat vás za každé opomenutí, lupou hledat každou chybu.

Motor demokracie a kapitalismu

Nelíbí se vám současná vláda? Štve vás, že vyhrála? Nedivte se, celé ty roky, co byla v opozici, jsme ji systematicky krmili. Opozice dostává celkem tučný státní příspěvek na to, aby dělala jednu jedinou věc: kritizovala vládu. Každý její krok, každé rozhodnutí má opozice – politický nepřítel – sledovat drobnohledem a kritizovat ze všech nemožných úhlů.

Demokracie bez podpory opozice nefunguje. A ta opozice nesmí být utlačována, znevýhodňována, trestána atd. Musí být jaksi… trošku milována. Ne úplně planoucí láskou. Stačí malou láskou, třeba z 20 %. Nebo klidně i méně. Ale nesmí být nenáviděna. Musí být "náviděna". I média budou schválně (a správně) upřednostňovat opozici, dávat menšinovému názoru více prostoru, než si zaslouží, a do každé debaty hledat i sebeabsurdnější oponenty. Budou se k opozici chovat, jako by ji trošku milovala.

A podobně tak je "návidění konkurenta" – tedy "nepřítele" – motorem tržní konkurence, bez kterého by se ekonomika nehýbala kupředu.

Takže ono "miluj své nepřátele" možná skutečně nebylo tak naivní či absurdní či "příliš dobré" a nepraktické, ale naopak šíleně praktickou nápovědou a life hackem na to, jak si postavit bohatou, pokročilou a mírovou společnost.

Life hack, který nám trval dva tisíce let hacknout.