Časy ze všech nejlepší, časy ze všech nejhorší

"Byly to časy ze všech nejlepší, byly to časy ze všech nejhorší, byl to věk moudrosti, byl to věk pošetilosti, byla to doba víry, byla to doba nevíry, byl to čas světla, byl to čas temnoty, bylo to jaro naděje, byla to zima beznaděje, vše bylo možno očekávat, nebylo možno očekávat nic, všichni jsme kráčeli přímo do nebes, všichni jsme se ubírali směrem právě opačným…"

Není to pochopitelně text psaný o naší době, jakkoli na ni sedí. Těmito známými slovy otvírá Charles Dickens svůj román Příběh dvou měst a uvádí nás do předvečeru francouzské revoluce. Mohl by to být text sedící na každou dobu. Co z toho si vyberete, je na vás.

Brány pekel

Na jednu stranu jsme v multikrizi, která se jen násobí; potenciálních světových válek neubývá, naopak se přidávají další a další. Evropa je na úpadku, nejednotná, neschopná vyhrát jedinou válku, ani vojenskou, ani ekonomickou. Politicky vnitřně rozvrácená, příliš rozmazlená a zhýčkaná. Ve Spojených státech to není o moc lepší, a ke všem těm nepokojům na ulicích, radikálním lapsům v politice a ekonomice se přidává ještě kauza Epstein. I kdyby se prokázal jen zlomek toho, jak to vypadá, stává se tento mocenský kruh kandidátem na nejodpornější spikleneckou skupinu, jejíž paralely budete hledat spíše ve fikcích než v dějinách.

A podle slov mnoha vojáků oznamují Trumpovi generálové na poradách snahu rozdmýchat svými činy Armageddon. Ano, tu poslední biblickou katarzi, která umožní příchod Mesiáše a finální spásu zbytku světa. Takže to řícení světa do pekel není jen náhodné, ale dokonce vypadá na orchestrované a cílené.

Brány nebes

Na druhou stranu žijeme všichni jako řečtí bohové – létáme si běžně do deseti kilometrů, mnohem výš než Ikaros, domlouváme se na dálku rychlostí světla, vidíme do okrajů vesmíru. Na planetě je zdaleka nejmenší poměr chudých, co kdy byl. Naše děti umí číst a psát tak, že by se od nich mohla učit naprosto drtivá většina všech dospělých, co kdy žila. Máme k dispozici všechnu hudbu světa, všechny knihy, filmy na dlani. Politici odezírají svému obyvatelstvu ze rtů a řídí se jejich touhami. Každý má hlas, včetně kdysi malé Grety, byť se v tolika věcech mýlí. Můžete si vyznávat, číst a psát, co chcete. V našich městech je bezpečně. A i kdyby se člověku nedejbože stalo něco strašného, i kdyby přišel o obě nohy a obě ruce – společnost jej zemřít v bídě nenechá a postará se o něj. Toho požehnání se zkrátka skoro nelze zbavit.

Naše civilizace se stala generací, která nemusí těžce fyzicky pracovat. Ba vůbec (fyzicky) pracovat. Většina se živí slovy. A v práci mají teplo, sucho, bezpečí, kafe a usměvavé kolegy. A je jedno, jestli je člověk muž nebo žena, bílé pleti či tmavé, zda je hubený nebo tlustý. Děti nejsou mláceny jako žito, což bylo ještě před pár generacemi běžné. V Evropě jsme dokonce eliminovali trest smrti a zakázali mučení.

Pracují za nás stroje – a to nejen fyzicky, ale i mentálně. Na ulicích se povalují elektrické koloběžky, praktičtější než Tleskačovo létající kolo. I příjmově podprůměrný důchodce má bohatší stravu než Karel IV. Ten nikdy neochutnal vietnamskou kuchyni nebo běžné kiwi, nebo dokonce ani banán.

Tak žijeme v nejlepší době, nebo nejhorší? Statisticky řečeno je to celkem jednoznačné – horko těžko najdete statistiku, která se pro běžného člověka tváří záporně. Osobně si to řeším tak, že když mám depresi z aktuálních událostí, utíkám do odstupu dějin a větší perspektivy. Nebolí mě díky zubaři zuby, mé oči díky brýlím vidí, díky antibiotikům jsem několikrát přežil svou smrt a mám elektrické monokolo, které dojede sedmdesát kilometrů, a je to zázrak, o kterém se nám ani ve filmech nezdálo.

Děláním si starostí neovlivníme ani jedno zešedivění vlasů. Tak pokud si člověk může vybrat, byl bych optimistou. Statisticky informovaným optimistou. Ale to je už na každém, jak se na tu svou sklenici kyselých citrusů bude dívat a zda z ní udělá limonádu, nebo se bude celý život tvářit kysele.