Jak se pokat za neodpustitelný hřích? Aneb duch jako motor, nikoli brzda

Minulý týden jsem zde slíbil, že budu pokračovat v hádance. Psal jsem o tom, jak se podle Masaryka "již naši otcové prohřešili se proti Duchu svatému" a jak přivlastnění své vlastní viny vede k vlastnění kniplu dějin vlastního národa. Byli v tomto buditeli ducha. Generace před nimi obrodila národ od Rakouska, Masaryk a Havel pak chtěli národ pro-budit zevnitř. Byli buditeli, ti, co budí, co probouzí. Probouzí z čeho? Ze spánku. Z mátoh, z irelevance, z bezsměrnosti. Z bezduchosti, z chudoby na duchu, na směru, na vůli, na vlastním osudu. Chtěli tedy náš národ probudit na duchu a něčím nás naplnit. Duchem.

A my jsme toho ducha jednou měli. My byli probuzení. Ale usnuli jsme – a nikoli na vavřínech, ale na duchu. A tím jsme se – s Masarykem řečeno – prohřešili proti Duchu svatému.

Zastavili jsme se u otázky, proč již tehdy oba nevyzvali národ k pokání? Proč k tomu nevyzval Masaryk na konci své České otázky? Proč k tomu nevyzval Havel v prvním postrevolučním novoročním proslovu 1990? Oba to měli na krajíčku jazyka. A byla k tomu nanejvýš vhodná příležitost. Byli v té nejlepší pozici to udělat, oba byli prezidenti osvoboditeli a zakladateli. A přesto. Neudělal to ani jeden. Proč?

Odpustit neodpustitelný hřích?

Problém je totiž následující. Jak se odpustí neodpustitelný hřích? Jak se pokat a jak přijmout za své všechny své chyby, když tento jediný hřích je neodpustitelný? Možná proto Masaryk nikdy nevyzývá k národnímu pokání a přiznání dluhů a hříchů. Má to totiž smysl? Ale to by potom znamenalo, že není cesty zpět, že jsme ztraceni. Co jiného může znamenat neodpustitelný hřích, než to, že nelze odčinit jakýmkoli pokáním?

Naštěstí je zde špetka naděje

Nebudeme příliš daleko od celkem nadějného křesťanského výkladu: ten hřích proti Duchu svatému většinou nechápe jako "jeden strašný čin", ale jako opakovaný stav zatvrzelosti, kdy člověk vědomě odmítá pravdu, odmítá milost, odmítá samotnou možnost odpuštění. Jinými slovy: neodpustitelný je proto, že nechce být odpuštěn.

Koneckonců kdo se ptá: "Jak se mohu vrátit, jak se mám kát? Jak mohu přijmout zápal ducha?", ten ještě není úplně ztracen. Ještě se zcela neodtrhlo svědomí od jeho duše. Ještě stále je na co a koho volat. Kdo lituje, trpí vinou, touží po obratu, ten právě ukazuje, že v něm ještě působí svědomí. Tedy že má uši stále ještě funkční, stále ještě aspoň trochu otevřené.

Mo(to)ralita

A svědomí je už samo znamením, že dveře nejsou zavřené. Pokud nás ztráta síly ducha, elánu, motoru, stále bolí, jestli nechceme zcela abdikovat na smysl života (vesmíru a vůbec), pokud chceme nést věci pravdivě, jestli chceme držet knipl svého rozhodování a tedy svobody ve vlastních rukou, pokud je mezi námi aspoň jeden takový… Pak národ možná není ještě zcela ztracený. Pokud nechceme setrvat v hříchu proti Duchu svatému, není ještě zcela z nás pryč, zcela jsme se ho neřekli, ještě je nás pár molekul ducha, molekul, které "—"

Neodpustitelný není pád. Neodpustitelné je až definitivní zbožštění vlastního odmítnutí. A probudit se do nového dne, kdy morálka není považována za brzdu života (to a to se nesmí), ale morálka se stává motorem života. Jakousi motoralitou.

Havel a Masaryk

A my tady jednoho měli, který to přesně takto cítil i sto let po Masarykovi. Václava Havla. (Viz minulý článek.) Ještě kousek ducha v nás tedy zůstal. Masaryk opravdu není myslitelem "národního pokání" v biblicko-prorockém smyslu. Snad proto, že méně myslí v kategoriích kolektivní viny před Bohem a více v kategoriích občanské, mravní a vzdělanostní nápravy. Nevolá: "Národe, kajej se." Spíš: "Národe, žij pravdivěji." U něj je reforma více etická a politická než liturgická či kající.

Nicméně národ bez schopnosti pokání ztrácí schopnost pravdy. Z pravdy zůstane jen schovávaná.

Národní po(t)kání

Protože pravdu, kterou nemůže unést, neb není očištěného pokání, se bojí víc, než je nutné. Proto ji nemůže přijmout – protože je pro něj – bez schopnosti pokání – smrtící. A tomu se zcela přirozeně každý živý organismus brání zuby nehty.

Naše byla chyba 1938, naše 1948, naše 1968. My nejsme jen národ sametové revoluce 1989. Toto vše patří k pravdě a za naši ztrátu ducha a vzdání se sebeobrany bychom se měli pokat. Jen tak se můžeme potkat se svou minulostí, s tím, co jsme. Jen tak můžeme držet svoji národní svobodu v rukou: bude-li mít co, bude-li mít smysl, bude-li mít ducha.

Co se stalo, nelze odčinit. Ale lze odčinit přetrvávající stav, kdy se k našim hříchům nemáme a viníme za ně celý svět – kromě sebe. Pak snad poznáme, kým jsme, ne tím, že máme vlajku, hymnu a vládu, ale pokud najdeme smysl. Tedy svého ducha.